Ve vývoji člověka, muže, nastane okamžik, kdy vstoupí do symbiózy s křeslem a pivem, a je jedno, kterému mužstvu fandí, hlavně že vyhrává, jedno nad druhým: jenom potřebuje nějaké druhé a my mu nosíme pivo a myslíme si, že právě ten náš je tím nejúžasnějším mužem na světě, a ještě nevíme, že ten nejúžasnější muž na světě si myslí, že naše srdce je uděláno ze skvělé houbičky na mytí nádobí.

V poledne mě vyzvedne, můj Jan. Přichází pěšky. Ptám se, kam mě pozve na oběd. Směje se. Má dobrou náladu. Líbí se mi, jak se na mě dívá. Je sympatický. Ať chceš nebo ne, pro matku je pýchou mít sympatického syna. A když je ještě k tomu gay, je to jako sen.

Sedím na kuchyňské stoličce, a ona, aniž by se přestala usmívat,mi kuchyňským ubrouskem osouší slzy a já si ty slzy nechávám osoušet a dál děkujeme jedna druhé za celý život, protože ačkoliv jsme tak hloupé, umíme milovat a to je to nejdůležitější.

Categories: Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.